Pátek pro náš projekt znamenalo jediné, a to závěrečný den skvělého týdne. Zahájili jsme jej brzkým vstáváním, neboť autobus vyrážel od školy půl hodiny po sedmé hodině ranní a norské přátele nabral o půl hodiny později. Finální destinace byl Terezín následovaný Prahou. Atmosféra ve vozidle autobusu nebyla nijak nabitá energií. Všichni jsme byli vyčerpaní a nedalo se tomu divit. Snažili jsme se znovu mezinárodně namíchat na sedadla ale zároveň dodržovat respekt k vysíleným studentům. Cesta byla nezdravě dlouhá a já společně s Kristin, Bettina a Vaness jsme na posledních sedadlech společně usínali, smáli se a poslouchali hudbu.
Po bezmála čtyřech hodinách cestování a dřevnatění hýždí jsme dorazili do prvního cíle. Počasí nám přálo, bylo bezvětří a slunce svítilo tak, že bychom mohli s trochou důvtipu chytat i bronz. Autobus zaparkoval ve městě a my se vydali pěšky do ghetta. Ihned zprvu vám přeběhne mrazivý pot po zádech, když vidíte pomníky obětí. V ghettu nás provedli vším možným, co si jen dokážete v koncentračním táboře představit. Tuto část bych raději přeskočil, když dovolíte. Poslední, čím nás průvodkyně protáhla byla půl kilometrová chodba, která mi chvílemi nedělala vůbec dobře. Následoval krátký film v kině v jedné z původních budov ghetta. Tímto byla naše návštěva Terezína skončena.
Oběd jsme měli v nedaleké restauraci a po něm jsme si dopřáli hibernaci a regeneraci v parčíku. Moc se nám nechtělo nazpět do autobusu, protože jsme všichni věděli, co bude následovat. V autobusu řítící se směrem na Prahu jsme se dost bavili a smáli se. Holky (Kristin a Bettina) mi doplnily základní slovíčka a fráze nám nezbytné na naučení a pochopení norské kultury a smyslu humoru. Bylo to nejkratších padesát minut v mém životě. Když jsme dorazili před jejich hotel, ve kterém měli zůstat přes noc a část dalšího dne, tak se nám nechtělo ani vystoupit. Když jsme se odhodlali vyložit z autobusu, tak jsme se začali objímat pořád a pořád dokola. Z jedné i z druhé strany znělo “Hade bra!”. Došlo i na slzy. Od té chvíle jsme pořád v kontaktu a doufám, že nám vydrží co nejdéle!
Marek P.
